Cestopis severního Chile.

Vallenar je zelené městečko kolem tekoucí řeky v poušti a k oceánu se silnice přimkne zase až za Copiapem, vzdáleným z La Sereny asi 350km. Průvodce inzeruje o něco severněji přírodní rezervaci Pan de Azúcar (Cukrová Homole), do níž je možné odbočit ze sídla (úmyslně nepíšu z města) Chaňaral. Prý je v ní k nalezení na 20 druhů kaktusů a to nás láká k zajížďce. Protože je už dost pozdě, zdá se nám to také jako vhodné místo na přenocování. U samotného oceánu jsou krásné pláže a místy je dokonce možné k nim přijet autem a postavit si tu stan by nebyl problém. Ale právě u těchto cest většinou stany už stojí. Na každém vhodném místě je utábořena nějaká rodina nebo několik rodin kočujících domorodců, u nichž nevíme, jestli mají nekonečné prázdniny a baví je vodní sporty nebo jestli postrádají od narození trvalé bydliště a toto je jedna z mnoha zastávek na jejich cestě odnikud nikam. Každopádně jsou tu doma, nejsou nepřátelští a chovají se na obsazených pozemcích suverénně - svoboda jim ze všech stran jen kyne. Postavit si u nich stan by znamenalo sdílet s nimi i jejich způsoby žití, to se nám ovšem moc nechce zejména proto, že žijí v noci a ve dne spí.

Do Azúcaru se z Panamericany musí odbočit vlevo na prašnou, ale dobrou cestu, která lemuje asi 20km téměř opuštěných pláží, kočovníků je minimálně. Zde jsme se měli utábořit, jenže náhle za zatáčkou se před námi vynoří brána se závorou a z budky si nás jdou prohlédnout dva strážci z agentury CONAP, což je něco jako svaz ziskuchtivých ochránců přírody. Ucelenější představy o nich získáme až později. Tihle vypadají dost legračně, ubezpečují nás loutkovými pohyby, že camping za branou určitě je, a že nám dokonce zajistí poslední campsite, který je v tuto pozdní hodinu ještě volný a dokonce předstírají telefonování. (Později se ujistíme, že nebylo kam telefonovat, asi 5km odsud je sice ležení, které usedlíci nazývají camping, každopádně se tam dožadují dalších peněz, ale je to jen taková diskotéka pro místní mládež z Chaňaralu, která zde volně tráví večery a noci.) V každém případě musíme u brány zaplatit 7$ za osobu, aby nás nechali na pokoji. Takže vjíždíme do rezervace, žádný camp nevidíme a se soumrakem si vybíráme místečko pro stan na pláži Playa Blanca, pak už Slunce rychle padne do oceánu. Místo nemá žádné nedostatky, nastává teplá noc s ideálními podmínkami pro pozorování jižní oblohy a identifikaci nových a nevídaných souhvězdí (konečně Mraky Magellanovy) a kromě burácení Pacifiku nám nic nebrání v klidném spánku.
To až do 5:47:59 místního letního času, kdy dostanu tvrdou ránu do levého ramene, která nás oba okamžitě probudí a vyžene ze stanu do naprosto bdělého stavu. Ránou nás poctila tichomořská deska Nazca, která zas kousek zajela pod jihoamerický kontinent a vyvolala zemětřesení, které nelze zaspat a které by pro Evropana mělo být svátkem. Ve chvíli probuzení člověk ovšem nedokáže posoudit jak silné ve skutečnosti je a tak se mu v hlavě hned začne odvíjet plán záchrany před tsunami - volný oceán je jen asi 8 metrů pod námi. Později večer si zavoláme do naší pobočky Themis/Earthquake v Kapském Městě, odkud nám obratem sdělí přesné seismické údaje: síla 5.0 Richtera, hloubka 34km, povrchová vzdálenost pláže od epicentra cca 30km jižně. Takhle silné zemětřesení se na celém glóbu v průměru odehraje asi 1-2x denně (rozumí se ve vyhlášených, seismicky aktivních oblastech), obvykle bývá ale hlouběji a pravděpodobnost, že se člověk nachomýtne tak blízko, je opravdu vzácná. S bezpečným odstupem si ji začneme patřičně vážit, ale v první chvíli se nám chtělo prchat. Na naší pláži ale není kam, kdyby oceán začal stoupat, museli bychom autem ujet asi kilometr k pobřežnímu cliffu, ten je ale strmější, než abychom se na něm mohli zachránit. Voda by ale podle scénáře měla nejprve ustoupit (což nenastává) a tak z pohodlnosti úprk odkládáme, ačkoliv na další spánek už není pomyšlení. Ostatně svítání zde je také zajímavé a později si spočítáme, že v přímořské zóně to bylo bezmračné jitro jediné, jindy je tu vždy camanchaca, tedy mlha.

Se svítáním čteme i ceduli, že přenocování je zde zakázáno, ale to nás nevzrušuje, protože se samozřejmě umíme chovat šetrně a není nikoho, kdo by na toto nařízení dohlížel. Nacházíme několik odrůd kaktusů, ten nejvíce rozšířený tvoří kopečkovité srůsty a má zajímavé kořeny, sahající hlouběji, než by člověk mohl dohlédnout. Průjezd rezervací by mohl pokračovat dál na sever a po dalších asi 40km by se druhým koncem opět spojil s Panamericanou, ale průjezd raději odkládáme na příště, protože mapě moc nevěříme a na cestu do další pouště raději ještě nakrmíme auto v Chaňaralu.

Architektura interiéru kostela Třetího Tisíciletí je založena na vyleštěné podlaze a uklizečky jsou tu naroveň faráři. Do kostela chodí ale všichni, ustrojení třeba i v propocených baseballových dresech. Jen odloží pálku a z kapsy vytáhnou růženec.	Nekonečné pláže podél Chaňaralu.	Copiapo je okresním městem a na své krásné náměstí může být pyšné. Veřejná místa jsou udržovaná v plném lesku, v soukromí si na něj tak nepotrpí. Na tomto náměstí v betonovém paláci okresního sekretariátu najdete turistickou agenturu Sernatur, která je docela užitečná.

Na Cerro Paranal už máme jen 200km vzdušnou čarou, ale silnice tady v poušti je klikatá, terén se zdvihá, mapa lže dost často a tak se začínáme dostávat do časové tísně. Jezdit v těchto končinách rychle ale není možné. Při průjezdu kolem šipky na Taltal je nám jasné, že na hvězdárnu nemůžeme do 13. hodiny dorazit oficiální severní cestou z Antofagasty. Dochvilnost je prvořadá a snadněji se tak rozhodujeme uprostřed pouště odbočit doleva v pevné víře, že tenká čára vyznačující makadam na mapě nakonec skutečně vede až k Paranalu. Odboček, jen tak do pouště, je na tomto úseku několik, ale na téhle je opravdová šipka s nápisem Mine Julia (to je existující místo i na mapě) a je asi 100m ještě vyasfaltovaná, což zvyšuje její důvěryhodnost. Cesta je běžná prašná roleta, na které musíte jet buďto pomalu nebo rychle (jako ve filmu Mzda strachu), jinak se auto dostane do rezonance a vytřese duši z těla. Udržuji rychlost 90km/hod a tak ujíždíme i oblakům prachu, který dosedá až několik set metrů za námi. Cesta je dokonce cejchovaná oficiálními cedulkami po 5 kilometrech a těsně za 25. km (dokonce ve shodě s mapou) se objeví kolmá, ale o třídu horší odbočka doprava na sever. Na železné tyči vedle cesty je oficiální dopravní značka se šipkou PARANAL, což přináší dočasnou úlevu. (Je pravděpodobné, že přímá "lepší" silnice vede ještě dál směrem na pobřežní Paposo a odtud dál na Paranal, ale podle mapy je to dost oklika.) Odsud je to odhadem 50km k hlavní cestě na observatoř. Po téhle cestě se ale už musí jet pomalu, jedeme 40-60 km/hod a v žádném případě bych tu nechtěl jet normálním autem bez 4x4 i když v nouzi by to snad prošlo. Asi po půlhodině se vyhýbáme protijedoucí dodávce, která sem omylem zabloudila a řidič netuší, kde právě je. Po desetiminutovém manévrování se navzájem vyhneme a řidič mi za odměnu potřese rukou na rozloučenou. Dosahujeme výrazného obzoru, odkud je vidět na dalším horizontu hvězdárna, tu už téměř neztratíme z výhledu, ačkoliv cesta se klikatí poněkud vpravo a klesá. Po další půlhodině drkotání dojíždíme na tmavší "hlavní" silnici z Antofagasty, která sice není asfaltová, ale jede se po ní jako po české vesnické okresce. Stačí ostře doleva (na jih) a po pár kilometrech se na vás usměje patník s výsostnými znaky ESO. Odtud vpravo vzhůru po hladké asfaltce, kterou si vybudovala ESO pro sebe, po ní už nejezdí žádné důlní mechanismy, jenom astronomové. Odsud k bráně už jen pár km. Zastavíte na parkovišti ve výšce 2600m, s betonovým modelem 8.2metrového zrcadla a evropský astronomický svatostánek máte jako na dlani.

V jednotě je síla, a tito čtyři krasavci umějí táhnout za jeden provaz nejlépe na světě.	Astronomové hledí do hlubin vesmíru. Kdo by to řekl, že stačí vyleštit kousek sklíčka a uvidíme vesmír, jak vypadal před 10 miliardami roků. (pozn. Apochronova .... "i když tehdá roky ještě neexistovaly").	Pomocné dalekohledy interferometru sice nevypadají tak impozantně jako jejich 4 větší bratři, ale bez nich by Cerro Paranal tak slavné nebylo.

Přes den je kolem kopulí živěji, příprava na pozorování znamená výměnu přístrojů navěšených na jednotlivá zrcadla, rekalibraci a otestování, kolem čehož skáče řada lidí a jejich pracovní tempo je značné. Vedoucího dnešní noční směny vyrušujeme ze soustředění nad jednou z obrazovek, bez jeho svolení a doprovodu cizinec do kopule nesmí, ale ochotně nás zavede až k zrcadlu Yepun. Jeho technici ho mají právě skloněný do svislé polohy a kolem sekundárního zrcadla zaparkovaného k horní galerii se točí chumel lidí. Nechybí mnoho a mohli bychom vidět v obřím 8metrovém zrcadle sami sebe. Maně si uvědomuji, že nás určitě zaregistroval i termoregulační systém, který udržuje rovnoměrnou teplotu v celé kopuli. Říká se, že lidské tělo vyzařuje 100W, takže když jsme vkročili, je to jako by se rozsvítili 4 stowatové žárovky. Vypadá to tu trochu jako ve Vynálezu zkázy, podrobností a detailů je tu mnoho a nestačím je ani zdaleka vstřebat. Opatrně obcházíme svislou osu dalekohledu, na vodorovnou desku azimutální montáže by se raději nemělo šlapat a zezadu máme pěkný výhled na rub dalekohledu, t.j. na podpěrný systém 150 držáků Aktivní (nikoliv Adaptivní) optiky, z nichž každý zvlášť a všechny dohromady koriguje počítač, aby zrcadlo tenké jen 17.5 cm udrželo svůj hyperbolický tvar v každé poloze. Projektanti Palomarského teleskopu před 60 lety právě v tomto zařízení spatřovali hranice možností pro stavbu obřích dalekohledů a 5m se jim tehdy zdálo jako maximální průměr zrcadla, které se dá ještě udržet na montáži. Zapojení počítače na zadní stranu zrcadla ale ukázalo, že tady vlastně žádné hranice neexistují. Díky promyšlené konstrukci podpěrného systému zdejší technici mají pod kontrolou nejen tvar plochy během otáčení, ale také mohou měnit ohniskovou délku teleskopu z 109m Cassegrain na 378m Coudé, korigovat teplotní pnutí, nárazy větru etc. Výrobci zrcadla mají také díky digitálním vynálezům volnější normu při leštění, protože případné menší chyby a nerovnosti se dají pomocí podpěrného systému eliminovat. (Výrobní odchylka od požadovaného tvaru je např. u Yepunu 60 mikrometrů, což je asi 30x méně než předepisuje projekt.)
V Cassegrainově ohnisku je momentálně nainstalováno zařízení FORS1, což je multifunkční kamera, sloužící především vysokodispersní spektroskopii. Byla sem před lety přenesena z 1. dalekohledu Antu a její téměřkopie je i v ohnisku Kueyenu. Pokud to má smysl, může tento přístroj snímat až 19 spekter najednou i v blízkém infračerveném pásmu. Je stále chlazený, takže se z něho čoudí, jako z rakety před startem.

Když už toho v kopuli nemůžeme na krátké návštěvě vidět víc, projdeme se ještě po horní větrné plošině. Kromě 4 velkých kopulí jsou na ní ještě 3 malé kopule interferometru, které mohou jezdit po kolejích. Jejich poloha není libovolná, ale na kolejích jsou přesně adjustovaná hnízda, do kterých si 1.8m dalekohled i s kopulkou sedne. Dalekohledy jsou dnes 3, v budoucnu jich má být celkem 8. Kolem kopulí je vyznačená zóna (je posypaná štěrkem) na kterou se nesmí šlápnout, jinak by se z podzemí vynořil kalibrační technik interferometru a poslal by nás do pekel.

Slunce už svítí zešikma a návštěvní doba se nám chýlí ke konci. Vjemů bylo tolik, že si sotva dokážu všechno v hlavě srovnat. Brzy začne další z 350 absolutně jasných nocí v roce a tak už tu nemáme co pohledávat. Do Antofagasty je to asi 2 a půl hodiny, Slunce zapadá v 20:45, takže odjíždíme tak akorát. Opouštíme hvězdárnu, která po technické stránce zasluhuje upřímný a stěží srovnatelný obdiv. Co je ale možná ještě cennější, je tvůrčí atmosféra a nevídaně organizované pracovní nasazení všech lidí. Každý tady musí trochu slevit ze své osobní ctižádosti a dobrovolně se stát kolečkem v soukolí, jehož harmonický chod vyžaduje disciplínu a porozumění, jaké v Čechách zřejmě neznáme. Přejeme každému českému astronomovi, aby měl někdy možnost se sem alespoň podívat jako my a těm mladším, aby si vybojovali možnost i tady ukázat, co umějí.

K obědu jsme už zase v rušném S.P. a vyzkoušíme restauraci na náměstí. Na turisty jsou tu připraveni, s ubytováním, stravováním, internetováním tu není žádný problém. Uličky ucpané turisty a psy jsou jen mezerami mezi zdmi z nepálených cihel, ale za nimi jsou docela pohodlné zahrádky s hotýlky, hostýlky nebo campingem adaptovanými na evropské poměry. Nic z toho není zatím naším cílem, po obědě vyjíždíme severní prašnou cestou kolem hřbitova směr Geiser El Tatio, což je zde hlavní turistická atrakce. Od normálního baťůžkáře, který do S.P. přiletí nebo přijede cestovkou, se neočekává nic jiného, než že si zaplatí 2 výlety: ke gejzírům a do Měsíčního údolí. Na tom je postavena ekonomika tohoto pouštního ležení. Pokud má turista ještě další síly a peníze, je možno ho použít na prohlídku plameňáků uprostřed salaru, v tom případě je nutné před ním skrýt plameňáky na cestě ke gejzírům.

Gejzíry Tacio se rozkládají na plošině s charakteristickým rozměrem asi 1km ve výšce 4300m. Cesta k nim z 2600m vysokého S.P. je dost členitá, auto bez 4x4 sem sice také vyjede, ale dostane pořádně zabrat na cca 90km makadamu. Nám cesta trvala asi 3.5 hodiny. Teď odpoledne jsme na ní úplně sami a můžeme si v klidu vychutnávat všechny přírodní krásy na úpatí několika šestitisícovek. Gejzíry mají totiž tu zvláštnost, že se promění v chrliče horké vody a páry jenom ráno při východu Slunce, odpoledne jsou v jakési hibernaci a turisté sem tudíž nejsou vláčeni. Vypadá to tu podobně jako v Yellowstone, jen rozmanitost a okolní krajina je úplně jiná. Ale v Yellowstone si každý gejzír žije vlastním životem, pravidelně nebo nepravidelně a není k rozeznání nějaká vázaná rezonance s denní zemskou rotací. Přijíždíme sem asi v 6 hodin večer a kromě čtyř bublajících bazénů je tenká krusta celé planiny v klidu. Prozkoumáme jícen na severozápadním svahu, kde to syčí jako v pekle. Musíme tady přespat, jestli chceme vidět tuto atrakci v plné síle.
To máme ale v plánu, chceme si prožít šokovou změnu nadmořské výšky, jakou nemůžeme simulovat ani v Alpách ani ve Skalistých horách. Za 3 hodiny jsme se bez fyzické námahy přemístili o 1700m výš a to nemůže projít jen tak. První hodiny se nic neděje, ale k večeru člověk neradostně pociťuje každou chůzi do kopce, jakoukoliv činnost v předklonu nebo přenášení nějakého břemene. Večeříme jen lehoučce, ale s námahou, trochu nevolno je člověku i při pití. V noci je to horší, hlava je napumpovaná a sám jsem uspal v celku jen asi hodinu.
Přenocování v této končině je zatím bez problémů, jednou tu jistě bude závora, bude se tu vybírat vstupné a jistě i sledovat průmyslovou kamerou, když je to tak snadné. Teď tu není nikoho, kdo by si vás byť všimnul. Stojí tu větší dřevěný neobydlený srub, v němž asi jednou bude hotel, ale s tou aklimatizací to sotva bude výnosná investice.
Ráno ve 4 hodiny přijíždí předvoj filmařů, kteří sem zřejmě normálně nepatří, ale právě dnes se tu bude točit nějaká reklama. Rozvinou si svoje rekvizity a osvítí velkou část plató. Jdeme si je obhlédnout, protože je to lehčí než spát. Asi v 6 hodin se z údolí doslova vyvalí dlouhý had autokarů s předplacenými diváky, s nimi také zbytek filmového štábu s hlavní hrdinkou reklamy - vyštafírovanou nymfou v průsvitných růžových šatečkách, která bude bosa tančit mezi prozářenou párou .... znovu a znovu. To ale až vyjde Slunce po 7 hodině, teď se rychle rozednívá a nezpočet fotoaparátů na stativech je připraveno na první sluneční paprsek. Asi 15 minut před ním začnou gejzíry bublat mnohem víc a plató je najednou poseto dýmajícími komíny páry, je jich určitě víc než 100. Pak to přijde, každý si udělá neopakovatelné fotografie, za hodinku to skončí a všichni (i my) odjedou. Chudinka nymfa má mimo kameru bolestný výraz, asi má trochu opařená chodidla, protože voda v mnoha kalužích je opravdu vařící.
Celkem jsme v této výšce strávili 14 hodin, ale na nižší obsah kyslíku jsme si nezvykli, hlava přestane bolet až zase v S.P. Tam nám nic nechybí a snadno nacházíme příjemný hotýlek za 40$/dvojpokoj/noc.

Typická scenérie po cestě k Tacio. Jména šestitisícovek se nestihnete za dopoledne ani naučit, natož rozlišovat, která je která. Výstup ze silnice vypadá snadno, ale je to jen optický klam.	Big Brother of CONAP otočil kohoutem tajného potrubí a estráda v přírodním jevišti Tacio začíná. Na fotografování máte asi tak hodinu, párou se prostě musí šetřit.	Měsíční údolí.

Musíme si potvrdit, že aklimatizace se šokem nedá vyvolat a před Bolívijskou hranicí ještě zkusíme vystoupat na zadní nižší hřbet Licancaburu Juriques dvouhodinovou procházkou 4700-5100; to jde snadno.
Bolívie je pro Čechy dostupná bezvizově, ale když máte rentcar, museli byste mít na něj povolení v ceně snad prý 100$. Řada turistů ze S.P. sem přijede autokarem s cestovkou, která všechno zařídí a doveze své ovečky k Laguna Verde (12km od hraničního přechodu) a zpět. Mnoho jezer na tomto konci světa se jmenuje Laguna Verde. Permit na auto nemáme, ale když už jsme tady, chceme si do Bolívie alespoň šlápnout. Hranice je obydlená jen Bolívijci, vychází nám vstříc voják v nablýskaných kanadách v kostýmu Che Guevary a usměvavě nás zve do své otčiny. Jeho šéf v budce už není takový švihák a vypadá jako by před chvílí vstal z postele a laskavě nám dává do pasu vstupní razítko. Jdeme tedy k Laguna Verde pěšky po vrstevnici vlevo od silnice, což chápeme jako součást aklimatizace. Pozorování pouště zblízka, hledání sporadických kytek, vrtání do hloubky - to všechno je zajímavé, zkusíme si i bouldering na osamělé skále. Po 2 hodinách už vidíme Lagunu Verde a vracíme se. Na hranicích nás vítá ta samá dvojce rozšířená o jednoho pomocníka, tváří se zachmuřeně a vážně nám oznamuje, že jestli chceme překročit hranici do Chile (t.j. projít asi 30m k našemu autu), musíme zaplatit 8$. Řeklo by se, že tolik stojí pivo pro 3 celníky. Samozřejmě zaplatíme a jako účtenka slouží bolívijské razítko v pasu.
Když jsem o tom vyprávěl některým přátelům, byli pobouřeni, že takhle si tu demokracii v Bolívii nepředstavovali. Ale je to stejně ta samá levicová demokracie jako u nás: Vodovody a kanalizace vám také každou chvíli oznámí, že voda ve studních je dražší a vy zaplatíte víc, protože nemůžete prostě nic dělat. Takže jestli je v Bolívii česká demokracie nebo v Čechách bolívijská, vyjde na stejno.

Naším veteránským cílem je dobýt nejnižší vrchol v okolí - Mulas Muertas, ale výstup odkládáme kvůli italskému stanu o jeden den a zbytek pátracího dne věnujeme průzkumu údolí pod Ojosem. Je zde Refugio Murray asi 3km od silnice, je ale opuštěné a takřka před zánikem. Mohlo by v něm pohodlně přespat několik lidí, ale patří to tu asi CONAPu. Odtud dál jdeme raději pěšky, autem by to asi šlo, ale chtělo by to zřejmě zvýšený podvozek. Dobyvatelé Ojosu tady zřejmě nespí, ale používají bližší refugia Jorge Rochas a Tejos. Krajina je přehledná a značně rozsáhlá. Máme velmi pěknou mapu 1:100 000, vydanou Deutscher Alpenverein z roku 2004, ISBN 3-928777-94-7 (koupil jsem ji normálně v Kiwi v Jungmannově ulici) a nebojíme se, že se ztratíme. Při pěkném počasí to je absurdní představa.
Nazítří vyrážíme v 6:30, když se konečně trochu rozednívá, na Mulas Muertas 5897m. Ve zmrzlé suti to jde zpočátku docela rychle. S přibývající výškou ale postupujeme čím dál pomaleji a pociťujeme na vlastní kůži, že naše aklimatizace je nedostatečná. Vše jak ve zpomaleném filmu, zrychlit se zkrátka nedá a člověku nepřidá ani zhoršené odhadování vzdáleností. Konvexní charakter terénu je pro naši alpskou "konkávní" zkušenost nepříjemná, nové a nové horizonty zvětralin člověka trochu dezorientují a podlamují psychiku. V půl druhé, kdy je nejvyšší čas obrátit, teprve docházíme k místu, kde se přimyká západní hřebínek a to je podle německé mapy teprve 5600m. Na vrchol není jen 300 výškových metrů, ale hlavně 4 kilometry vzdušnou čarou. Takže není nijak bolestné se rozhodnout k návratu a ponechat tento turistický cíl někomu lepšímu.

Po ránu se rozloučíme s indiánem a sjíždíme do nižších poloh. Znovu projíždíme celnicí na Salar Maricunga, tentokrát nás zastavuje vyšší důstojník s vlasy zčesanými dozadu a na jazyku má poučení, že naše spacáky Sir Joseph na zadním sedadle byly vyrobeny a zakoupeny v Argentině a je nezbytné je proclít. Naštěstí ale se nás zastává náš starý známý z vyprošťovací akce neopatrných Čechů, můžeme předjet čekající auta a zamávat Atacamě.

"V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, nad jezerem pahorek stojí". (Chilská varianta Bezdězu - Cerro Laguna Verde, 5872 metrů nad mořem).	Poslední fotografie italského stanu (strakatý), 10minut před tím, než se do něj nastěhuje místní vodník. Zatímco tady je bezvětří, zkázonosný vítr nabírá teď asi rychlost někde v Argentině.	Namísto Ojosu smutní Italové teď plánují dobytí Evropy.

Po silnici se blíž k Ojosu nedostanete než na toto místo. Na konci tmavšího svahu zprava je Refugio Murray, kam se auto dostane (stačí otočit volant doprava), ale dál už raději s vyšším podvozkem nebo se nechat dovézt CONAPem.	Z výstupu na Mulas Muertas. Za 2 hodiny tu nebude po sněhu ani památky, suť bude ale pořád stejná a kyslík v lahvi tu také nikde neprodávají. Za trochu toho přidušení ale scenérie kolem Laguna Verde určitě stojí.	Pokud se nevrátíte k jezeru kolem 4 odpol., padne na Vás dříve nebo později mrak seshora. (snímek je asi z 5000m)

Za prohlídku kaktusů lze také zaplatit a to v národním parku Frey Jorge ležícím na pobřeží nějakých 200km jižněji. Z Panamericany se do něj prokličkujete asi 40km prašnou cestou mezi soukromými koňskými farmami až se při vstupu dostanete do spárů příslušníků CONAPu. Ti vás poučí co nesmíte a co musíte, a prohlídka parku se tak více méně redukuje na zkoušku, zda vaše auto zdolá pobřežní strmý kopec nebo ne. V případě že ne, pracovníci CONAPu Vám za úplatu pomohou dostat se dolů. Pro laika jsou kaktusy ale stejné jako podél cesty z Chorosu až sem.

Zajímavější park je La Campana nedaleko Santiaga, který chrání šťavnatou tropickou krajinu se vzácnými chilskými palmami. Ty se prý dožívají tisíce let a poprvé vykvetou až po 60 letech růstu. Je jich tu hodně a CONAP vám nabízí asi 6km procházku v jejich stínu, až k vodopádu v závěru údolí. Můžete ale zvážit, jestli je nutné až k vodopádu v tom vedru dojít, protože to hlavní zde jsou palmy. Průvodce uvádí, že jich tu dříve bylo mnohem víc, ale kvůli výrobě melasy se nešetrně vykácely.
Do parku La Campana vedou 3 vchody, z nichž ten severní je přírodnější (z vesnice Ocoa), je u něj pěkný camp a málo turistů (za celých 24 hodin jsme potkali 4), zatímco oba jižní vchody jsou pravým opakem.

Kolem Santiaga je přírodních zajímavostí ještě dost, většinou jsou ale už v pokročilém stadiu turistické industrializace a kvůli ní se přes oceán létat nemusí.
Na poslední hodiny před odletem si ještě zajíždíme na pas Krista Spasitele 3863m hlavní tepnou ze Santiaga do Mendosy. Silnice k hraničnímu přechodu stoupá ostře a v zimě se terén mění ve sjezdovku. Evropané jsou ve zdejším hotelu častými hosty "letních" soustředění, v recepci je podepsána řada zvučných sportovních jmen. Jsou tu pěkné výhledy na vysoké Andy, ale Aconcaguu nezahlédnete. Litujeme, že nesmíme autem projet tunelem za hranici, odkud by vidět byla, ale stejně máme málo času (za pár hodin Aconcaguu přece jen uvidíme, jako všichni, co mají v letadlech do Evropy sedadlo na levé straně).
Takže to všechno až příště, při putování po jižním Chile, které je prý stejně krásné jako to severní.

Tato stránka: http://themis.cz.linux9.ignum.cz/chile/chile.htm

Návštěvníků od 7.3.2006 :         (zajišťuje WEBovský počítadlo)